El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Sobota, 27.09.2014., 20. den: La Virgen del Camino - Hospital de Orbigo, 27,1 km
Po dvou delších etapách jsem na tento den plánoval etapu kratší. Cíl jsem si přesně nestanovil, jen jsem si určil, že dojdu alepoň do Hospital de Órbigo, a odtamtud začnu hledat nějaký alberg se zahradou. Také jsem se rozhodl jít odlišnou cestou než vloni, jednak proto, že alberg Jesús ve Villar de Mazarife je nyní příliš blízko a krom toho nemá smyslu jít opět několikakilometrovou oklikou, cestou sice klidnější, ale žádnou zvláštní podívanou neposkytující. Trochu se sice obávám rovné cesty vedoucí souběžně se silnicí, která je tou nejkratší možnou cestou z Virgen del Camino do Hospitalu, ta se však nakonec ukázala být mnohem méně frekventovaná, než jsem předpokládal. S tím, že ani zde toho nebude moc k vidění, jsem počítal.
Pochodováni polní cestou po kraji vodorovném jako placka není vůbec unavující, je jen nudné. A ta nuda trvala, dokud jsem nedostihl stádo ovcí. Nevím kolik jich mohlo být, zabíraly celou šířku cesty a začátek i konec stáda byl v nedohlednu. Je mezi nimi několik tmavších beranů, za stádem, jako poslední, jde člověk a pes a další pes pobíhá kolem stáda nahoru a dolů. Uhnu z cesty, abych ze strany viděl více, ale jen zjišťuji, že to stádo je skutečně ohromné. Snažím se ho předběhnout po trávě vedle cesty, terén je ale hrbolatý a tak to jde jen z těžka. Vzpomenu si, jak jsem vloni na podobném terénu upadl a mírně si pohmoždil žebra a tak se raději vrátím na cestu a snažím se projít po jejím kraji. Bázlivá zvířata se překotně tlačí stranou i dopředu, ve stádě vzniká menší panika a já mám obavy, aby mezi mnou a mužem v čele stáda, kterého doprovází ještě další pes, nedošlo k nějakému střetu. Trvá mi to několik minut než se k němu proderu ale on se za celou dobu ani neotočil. Dám se s ním do řeči a dovím se tak, že koncem jara ženou stádo od jihu, z Extremadury a Andaluzie, na sever do hor nad Leónem. To proto, že na jihu je kvůli horkému a suchému létu nedostatek pastvy. A teď, před zimou, se vracejí zase domů. "Co myslím, kolik jich je?" - ptá se mě pastevec. "Třista?" - ptám se já. "Más!" (víc!) - na to on. Pětset? - "Más, más!", Osmset? -"Más!" Nakonec se ukáže, že ovcí je 900, dále pět beranů, a to vše že hlídají jen dva pastevci a tři psi.
Nedlouho poté, před Villadangos del Páramo, zhruba v polovoině cesty do Hospitalu, narazím na bar vedle benzinové pumpy, typickou zastávku pro řidiče kamionů. Vejdu dovnitř, abych si dal kávu, jsou tu teď spíše poutníci. Od jednoho stolu mě někdo volá: Píííítö! Je to Ad, odešel z albergu zřejmě dříve. "Ade", říkám mu nadšeně, "viděl jsi taky to ohromné stádo?" - "Ne, jaké stádo?" - ptá se s nevinným výrazem ve tváři. "Ade, neblbni, neříkej, že jsi ho neviděl, nemohl jsi je minout, aniž bys je nepředešel" - argumentuji vášnivě. "Samosebou, že viděl" - říká flegmaticky a dívá se přitom někam do dálky před sebe. "Taky jsem si s nimi nějakou dobu popovídal". Když vidí jak mě dopálil, už si mě raději víc nedobírá. Tak to už je typický Ad, nemohu se na něj zlobit. Z baru odcházíme spolu, u blízké studny ještě spolu hasíme žízeň ale pak se s ním rozloučím. On sice odchází většinou dříve, já ale jdu rychleji než on. Ještě mu řeknu o mém dnešním plánu, souhlasí a tak se možná zase uvidíme.
Několik kilometrů před Hospital de Órbigo se trasa Camina přestěhuje z levé strany cesty na pravou. Změna je to příznivá, cesta se totiž současně skryje za řadou ostružinových keřů, jejichž plody jsem naposledy ochutnal před Villafrancou Montez de Oca. Kromě toho hustá a dlouhá řada keřů poskytuje i stín a poněkud tlumí hluk a prach. Po delším pochodování cesta odbočí doprava od silnice a na obzoru se objeví vodárenská věž. Je to tvarem i barvou velmi svérázná konstrukce a v tomto kraji zvaném "páramo" (pusta) není ojedinělá.
Projdu zahradním městem, kde keře místy vytvářejí zajímavé kreace. Dojdu na křižovatku na začátku města, odkud konečně uvidím pýchu Hospitalu, středověky most o 19(!) obloucích. Kam se na něho hrabe náš slavný most v Hortobágyi s devíti oblouky. Most vede přes široké koryto řeky Órbigo, avšak voda protéká pouze pod jeho prvními dvěma oblouky. Přechod mostu zaznamenám na videu, záběr zastavím až když dojdu ke dlouhé lavici, kde jsem minule obědval, vypil litr piva a k překvalení Antonyho, který mě tenkrát na tomto úseku doprovázel to vše zapil ještě litrem vody. Teď si tu odpočinu jen krátce, protože nevím, jak daleko dnes ještě půjdu. Nejsem nijak unavený, počasí je nádherné a tak i nadále je mým cílem alberg se zahradou. Pokračuji po úzké a kamenité hlavní ulici, zpaměti vím, že po pravé straně zanedlouho minu alberg Karl Leisner, patřící též maltézskému řádu, kde se v pravidelných dvoutýdenních turnusech střídají hospitalerky z Maďarska.
Ze zvědavosti nahlédnu. Už dříve jsem na webu viděl několik snímků interiéru ale z těch nevyšlo najevo, že za malým, uzavřeným dvorkem, vede přes další budovu úzká chodba, která ústí do prostorné zahrady. Rychle se rozhodnu zůstat. Je to přesně to, co jsem chtěl. Katika a Orsi, současné hospitalerky, jsou sympatické, nocleh je laciný (5 eur) a mají dokonce i wifi. Nějaký čas přemítám, do které z místností se mám nastěhovat a po očku sleduji poutníky, kteří tam už jsou. Snažím se vybrat místo, kde jsou převážně mladí lidé. Tam je větší šance, že noc proběhne bez chrápání. Pak se ale musím rychle rozhodnout, protože mezitím přicházejí další. Odeberu se sprchovat, vyperu si věci a přitom pomalu dojdu k závěru, že to tu není špatné ale ani natolik dobré, že bych ho býval nemohl vynechat. Zahrada je sice velká, ale dost zanedbaná. Pod přístřeškem stojí vyřazená mikrovlnná trouba, rezavějící nádrž na propan-butan a další harampádí, wifi je pomalé a povrch dřevěného stolu i židlí je natolik lepkavý od vrstvy mastnoty, že kolem nich krouží tucty much. Objeví se kněz, jediný stálý obyvatel domu. Posadí se vedle mne, chvíli si povídáme. Říkám mu o mém plánu po dokončení poutě a on si řekne o mé údaje. Byl by rád, kdybych jednou sloužil i tady. "Snad jednou i na to dojde" - odpovídám s opatrnou zdvořilostí, ale ani mě to nenapadne. Tam totiž, kromě již popsaných poměrů, je třeba knězi i denně vařit a to bych ochoten nebyl ani kdybych to uměl.
Na zahradě mezitím pěkně svítilo slunce, panovalo až letní teplo, takže jsem se odvážil vyprat si i svetr. U jednoho stolu, kde nebylo tolik much, se mezi tím sešla zajímavě smíšená skupina poutníků, se kterými jsem se dal do hovoru. Byl tam jeden obtloustlý kluk z Izraele, který, na rozdíl od provokativně halasné a až příliš sebejisté Malajky, mi byl svým tolerantním přístupem k názoru ostatních sympatický. Třetí poutník, hezká mladá blondýnka s kudrnatými vlasy, která tam s námi seděla, se do naší debaty nezapojila. Tehdy jsem ještě netušil, že se zanedlouho s ní a s její matkou spřátelím stejně dobře, jako s Adem.